Pokud mluvíme o lidských emocích, pak láska patří mezi ty, o kterých se hovoří zdaleka nejčastěji. Mnozí lidé pak tvrdí, že je specifická pouze pro náš druh a jiní živočichové ji nemohou cítit, neboť se v podstatě řídí pouze instinkty.
Výzkumy však ukazují, že to není až taková pravda, jak by se mohlo zdát. Koneckonců všichni například víme, že je lepší se nepřibližovat k samici, která má mláďata. Není pochyb, že je ochotna bránit své potomky proti nebezpečí, ať už skutečnému či domnělému, i za cenu vlastního života.
Samozřejmě můžeme tvrdit, že se jedná o pouhý instinkt, který se vyvinul proto, aby zajistil mláďatům vyšší šance na přežití. Když se nad tím však zamyslíme, stejně tak tomu je i u lidí. My si pouze neuvědomujeme, že se jedná o emoce vyvolané instinkty.
Ve skutečnosti jde samozřejmě o produkci určitých hormonů, které v nás vyvolávají ony pocity, ať už se jedná o ten ochranitelský či pocit něžnosti. Je to také důvod, proč jsme v podstatě naprogramováni, abychom považovali určité rysy za roztomilé – například velké oči, kulatou hlavu s plochým čelem a podobně.
Dobrá, ale co láska mezi partnery? I tu u zvířat najdeme. Jsou velmi dobře známé případy, kdy po smrti jednoho z nich ten druhý velmi brzy následoval, a to jak v divočině, tak i v lidské péči. Není tedy pochyb o tom, že si i některé druhy zvířat dovedou vytvářet mezi sebou silné vazby, a tedy i cítit lásku.
Opět se tedy ukazuje, že nejsme až tak výjimeční, jak bychom si o sobě rádi mysleli. Ve skutečnosti totiž máme s ostatními zvířaty společného mnohem více, než jsme si ochotni přiznat. A na to bychom neměli zapomínat.
Pokud se tedy jedná o lásku, pak ani to není výlučně lidská vlastnost, ať už se jedná o jakoukoliv její podobu. Myslet si opak je naprostým nepochopením toho, jak příroda vlastně funguje, a tedy i nepochopení nás samých.